Slova, která žádný z rodičů nechce slyšet!

28. červenec 2013, krásný, slunný, letní prázdninový den a já se s Eliškou ocitám v nemocnici v Olomouci na hemato-onkologickém oddělení 21b a právě je nám sdělena Eliščina diagnoza: ALL (akutní lymfoblastická leukémie). Slova, která žádný z rodičů nechce slyšet!  Ale bohužel, je to tak. Začíná boj. A není to lehký boj, právě naopak. Nám i blízké rodině se najednou mění život.

  Léčba ALL- snažím se vstřebat všechny informace o tom, co bude následovat, a přemýšlím, zda to vůbec může takové malé tělíčko zvládnout? Říkám si: ,,Musím být silná, musím tady být pro dceru, nemůžu se hroutit, na to není čas". Za 1., když vidím Elišku, jak za každou cenu bojuje a nevzdává se, člověka to hodně posílí. A za 2., jsem byla ve 13. týdnu těhotenství, takže si žádný stres nesmím připouštět!!

  První týden se toho stalo strašne moc. Nemocnice se pro mě a Elišku stala novým domovem. Lumbální punkce, odebrání kostní dřeně, magnetická rezonance, zavedení centrálního žílního katetru a jedná informace za druhou......

  V průběhu několika týdnů jsem poznala mnoho skvělých lidí a to nejen v personálu na oddělení, ale také spoustu silných maminek a tatínků, kteří prožívají bolesti a radosti svých dětí. Nejvíce si rozumím s Míšou, která prožívá totéž co já. Její syn Mareček je o půl roku mladší než Eliška a má stejnou diagnozu. Nastoupil do nemocnice jen o týden dříve než my. Časem zjištujeme, že máme mnoho společného a děti si to najednou bez sebe nedovedou ani představit. A tak se z nás stává ,,RODINA". Vzájemně se podporujeme, řešíme vše. Je to tak skvělé, že někdo vám rozumí, a ví, co prožíváte.

  Čas nám plynul, v nemocnici i mimo ní. Mě rostlo bříško a s Eliškou jsme hádaly, copak to bude? Budeme mít brášku nebo sestříčku? Byly chvíle radosti i bolesti, ale bylo velmi povzbuzující, když jsme s Míšou viděly ty naše dětičky pohromadě. Kde byl Mareček, tam byla Eliška a obráceně. Po chodbách řádili se stojany s hadičkami, ve kterých byla chemoterapie, hned byli u sestřiček, hned v herně, ale hlavně je bylo vždy hodně slyšet.:) Vše prostě prožívali společně. Veškerá vyšetření, kontroly, měli i svůj pokoj společný, kde kapali chemoterapii, prostě vše Eliška + Mareček. Sílu nám dávalo, vidět je, že jsou veselí a plní života, a že je nic nezastaví.

  Tak ubíhaly dny po dnech, týdny po týdnech a přišel den, kdy se Elišce narodil bráška Michálek. Mé místo a úlohu v nemocnici i mimo ní, převzala babička, která už přesně věděla, co a jak. Zanedlouho Michálek navštívil Elišku v nemocnici. Z Elišky se stala pyšná sestřička.

  Před rokem a něco, jsme ani netušili, že nám 3 slova změní život, ale zároven, že nám dají také nová přátelství. I v takto těžkých chvílích, na to všechno nebyl člověk sám a tímto bychom rádi poděkovali celému týmu doktorů a sestřiček z oddělení 21b a nadaci ŠANCE Olomouc za pomoc, kterou nám poskytli, a také všem ostatním, kteří patří do týmu. Další díky patří naši rodině a přátelům, kteří s námi tento boj také velmi prožívali.                                                                                                                                       

                                                                                                                                                  Irena Mikalová